You are here
Zprávy 

Anglické kurzy pro nestíhající

Už jako malý kluk jsem věděl, že se jednou stanu doktorem. Můj táta i jeho táta byli uznávanými lékaři, a ode mě se očekávalo to stejné. Ve škole jsem se pečlivě připravoval, dával pozor při kantorových výkladech a na rozdíl od mých spolužáků jsem v pozdějších letech na střední škole nepraktikoval ani záškoláctví, ba dokonce ani fingované nemoci.

Většinu volného času jsem trávil v knihovnách u zaprášených tlustých slovníků a skript z anatomie, zatímco se kolem mí vrstevníci chichotali nad komiksy či přisprostlými magazíny pro dospívající. Svou touhou po dosažení cíle, který jsem před sebou měl po několik posledních let, jsem se, ne úplně dobrovolně, distancoval od přátel.

Je to pár dní zpátky, co jsem zúčastnil jednoho večírku, který pořádal vážený partner nemocnice, ve které pracuji. Po pár drincích jsem to vzal kolonádou kolem prohýbajících se stolů s různými předkrmy, košíčky, chlebíčky, a ještě menšími jednohubkami.

Když jsem ochutnal snad vše, co tam ten den existovalo, a došel ke konci onoho obrovského podlouhlého stolu, usmíval se na mne jeden z mých bývalých spolužáků. Přátelsky mě objal kolem ramen, pobavený výstupem, který nejspíš nějakou chvíli sledoval, a společně jsme se usadili na barové židle.

Vyprávěl mi, jak mi tehdy kdysi dávno na škole záviděl mou píli a snaživost. Že to prý člověk v dospělosti už nenažene, protože jak se říká, co se v mládí naučíš…A to, co se nenaučíš, už se můžeš snažit vštípit sebevíc, ale že to na sílu do té hlavy prostě nejde. Byl jsem překvapený, protože zrovna on byl jeden z těch lidí, kteří mi mou nespolečenskost patřičně dávali sežrat.

Vypadal ovšem, že se mu daří dobře. Zdědil firmu po otci, nedlouho po jeho smrti se ujal jejího vedení, manžetové knoflíčky měl šikovně sladěné s barvou kravaty. Ke konci hovoru se mě tak lehce, jako by mi nabízel, že zavolá taxi, zeptal, zda bych s ním za dva měsíce nechtěl letět do Austrálie.

Prý nějaká firemní fúze či co. Instinktivně z povolání jsem chtěl automaticky odpovědět ne, ale pak mi došlo, že jsem si za poslední dva roky nevybral téměř žádnou dovolenou. Nejspíš to muselo vypadat šíleně, ale po pár vteřinách jsem kývnul a zasmál se. „Proč by ne.“

Předpokladem v dnešní moderní době je umět anglicky, a to bez ohledu na to, zda jste prodavačka nebo doktor. Stydím se přiznat, že moje angličtina je přinejlepším nejistá, a jet k protinožcům bez alespoň obstojné průpravy?

Moje povolání mi neumožňuje ani pravidelné návštěvy posilovny, ani permanentku do divadla. Nikdy totiž nevím, kdy bude zapotřebí, abych oblékl svůj bílý plášť a jal se zachraňovat životy.

Ovšem bez diskuze jsem potřeboval alespoň pár intenzivních hodin angličtiny, abych se dostal do nějaké formy.

Jazyková škola PELICAN sídlí v centru, hned po cestě z nemocnice ke mně domů. Známí tam navštěvovali hodiny, a tak mi ji mohli s klidem doporučit, a odkázali mne přímo k jedné lektorce – rodilé Američance.

Její flexibilita mi v ohledu s povoláním nesmírně vyhovovala, a tak jsem neztrácel ani den a kurz angličtiny si ihned zařídil. Povzbuzující bylo, že jsem na tom prý jazykově nebyl zas tak špatně. Hodiny s Elizabeth utekly jako voda a bylo mi jasné, že cestou do Austrálie pro mě hodiny na jazykové škole PELICAN v Brně nekončí!

I-články Facebook Like

Related posts

Leave a Comment

3 × 4 =