Nový občanský zákoník může mít negativní dopady na zemědělce
Poslanecká sněmovna dne 9. 11. 2011 schválila návrh nového občanského zákoníku, který by měl nabýt účinnosti 1. ledna 2014. Jedním z hlavních cílů navrhovaného zákoníku je „rozchod s komunistickým právem“, přesněji nahrazení ustanovení „socialistických“ zákoníků z let 1950 – 1964. „Změny za každou cenu“ ale dosahují takových rozměrů, že mění i ustanovení, která byla přijata po roce 1989. Odborná i laická veřejnost si na ně zvykla a za dobu své účinnosti jejich aplikace nepůsobí v praxi žádné problémy. Občanský zákoník ovlivňuje také právní vztahy v oblasti zemědělství a právě některá nedostatečně formulovaná ustanovení mohou vést k destabilizaci vlastnických a nájemních vztahů v zemědělství.
Z hlediska možných negativních dopadů pro oblast zemědělských podniků je třeba poukázat zejména na možné následky ustanovení, které upravuje nabytí stavby dobrou vírou při koupi pozemku pod touto stavbou. Dle tohoto ustanovení, bylo-li vlastnické právo k pozemku převedeno na třetí osobu, která při nabytí vlastnického práva k pozemku byla v dobré víře, že stavba je součástí pozemku, přestane být stavba samostatnou věcí a stane se součástí pozemku, na němž je zřízena. Návrh tedy vlastně popírá vlastnické právo k existující stavbě, tj. jde o specifickou formu vyvlastnění. Navíc vnáší právní nejistotu do existujících právních vztahů, přičemž jde evidentně o rozpor s Listinou základních práv a svobod, která garantuje stejnou ochranu vlastnického práva všech vlastníků. V praxi se totiž bude jen velmi obtížně prokazovat či vyvracet tvrzená dobrá víra nabyvatele, zejména v případu staveb, které nejsou zapsány v katastru nemovitostí, jako jsou např. cesty, posklizňové linky, silážní žlaby apod. Jedná se tudíž o stavby, které dle katastrálního zákonu nepodléhají zápisu do katastru nemovitostí a které zemědělský podnik nezbytně potřebuje pro svou činnost. Návrh sice upravuje náhradu ve výši ceny stavby, toto ovšem neřeší důsledky ztráty stavby např. z hlediska podnikatelského záměru zemědělského podniku, nehovoře o dalším vleklém sporu, který by se týkal výše náhrady. O spornosti navrhovaného ustanovení svědčí i skutečnost, že obdobnou připomínku, která se přirozeně týká i jiných staveb než zemědělských, vznesla v připomínkovém řízení i řada dalších subjektů.
Další velmi závažnou otázkou je pak zachování stávajících nájemních smluv k zemědělským pozemkům i po účinnosti nového občanského zákoníku. Předkladatelé sice deklarují v důvodové zprávě zachování stávajících nájemních smluv, ale s odkazem na nájemní vztah k zemědělské půdě dle zákona o půdě, tj. zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě. Problém spočívá ve skutečnosti, že tímto zákonem se dnes řídí jen naprosté minimum nájemních vztahů k zemědělským pozemkům. Pokud však mají být zachovány stávající nájemní smlouvy k zemědělským pozemkům, bylo by nutné v zákoně výslovně deklarovat, že nájmu zemědělských pozemků se netýkají ustanovení § 2197 odst. 2 a § 2198 odst. 2, která umožňují při změně vlastnictví pronajatého pozemku např. prodejem, v určitých případech nového vlastníka pozemku vyvázat z povinností pronajímatele dle platně uzavřené nájemní smlouvy s jeho právním předchůdcem.
Toto nebezpečí může vyvolat destabilizaci nájemních vztahů v zemědělství, kdy většina půdy užívané zemědělskými podniky je v současné době v nájmu a nikoliv ve vlastnictví těchto podniků a zachování nájemních smluv je nezbytné nejenom z hlediska ekonomické rozvahy a podnikatelského záměru podniku, ale i z hlediska např. dotačních titulů k půdě apod.
„Ze všech výše uvedených důvodů Zemědělský svaz ČR věří, že verze schválená Poslaneckou sněmovnou není konečná, a že v procesu dalšího projednávání této legislativní předlohy v Senátu Parlamentu ČR bude k připomínkám svazu přihlédnuto“ uvedl k tomuto tématu předseda Zemědělského svazu ČR, Ing. Martin Pýcha.
